První závod Formule E v indonéské Jakartě nemohl nabídnout větší zvraty, vždyť o pořadí na stupních vítězů se znovu bojovalo do posledních metrů. Na pneumatikách, které “narazily na skálu” nakonec první místo uhájil Mitch Evans, který vyhrál už třetí jízdu v roce.
Anglický idiom “hit a cliff” čeština moc nevyužívá, v kontextu pobřežní čtvrti Ancol by se možná slušelo použít “najet na mělčinu”… Zkrátka a dobře, dvě kola po skvělém a nečekaném manévru v boji o čelo závodu Evans už lehce jedoucí smykem v zatáčkách hlásil, že jeho pneumatiky odešly. Tedy “neodešly” doslova, to potkalo jen Olivera Rowlanda, kterému krátce po startu upadlo kolo. Tak už i tyhle problémy dorazily do elektrických monopostů! Pravda, v takové Formuli 1 občas vídáme podobné potíže po přezouvání v boxech a ve Formuli E se celý jeden jede na jedné sadě. Mimochodem, možnost návratu pit stopů se zvýšila, možná už v éře třetí generace vozů bude povinné během závodu zastavit u mechaniků a rychle “tankovat” kilojouly energie do baterií.
Ale zpátky k závodu. Evans sice vyhrál a dotáhnul se na vedoucí skupinu v tabulce, mužem dne za mě ale byl Jean-Eric Vergne. Kvalifikaci vyhrál poměrně profesorským způsobem – proti týmovému kolegovi Antonio Felixi da Costovi nastoupil s chladnou hlavou a nenechal se rozhodit tím, že jede proti pomyslné opačné straně garáže. Ziskem patnácté pole position se navíc stal rekordmanem série, když se odpoutal od Sébastiena Buemiho. V závodě s nastupujícím horkem (jelo se od 15:00 místního času) došly jeho vozu síly a ke konci musel šetřit s energií víc než Evans, jehož Jaguar navzdory poměrně pozdní aktivaci útočného módu fungoval (tedy až na pneumatiky) skvěle. Při jednom brzkém liftu dvojnásobného šampiona Evans vycítil šanci a první místo bylo “v rejži”. Páté pódiové umístění v roce je ale taky fajn, tím spíš, když Pařížaň – jak nepatrně naznačil i James Rossiter – je týmovou režií preferovaným jezdcem.
Vergne sám podle mého ví, že je v tuto chvíli jedničkou. Jako jediný dokázal bodovat ve všech závodech a v rozhovorech působí klidným dojmem, ačkoliv na vítězství čeká už 20 závodů. Lidé od DS ví, že s ním budou pracovat i příští rok(y), lidé od Techeetah jej zase znají od začátků programu v sérii a všichni tuší, že da Costa má namířeno k Porsche. Přestup, který je podmíněný odchodem Andrého Lotterera do MS Endurance, vyhlíží mnozí. Sám Lotterer, který sice ve Formuli E nejezdí žádnou “plíseň”, ale coby trojnásobný šampion 24 hodin v Le Mans má o prioritách patrně jasno. Da Costa, který stejně jako ostatní vidí stabilní výkony Porsche, které oznámením o dodávkách hnacího ústrojí týmu Andretti i ve třetí generaci vozů bude silným hráčem. A pak řada jezdců, kteří v minulosti s Lottererem přišli do křížku. Jednou to byl vlastně i da Costa (Londýn 2021), nejnověji pak Nyck de Vries, který musel odstoupit a z garáže Mercedesu se ozývají hlasy, že s obhajobou titulu je téměř konec (ztráta 56 bodů na čelo sedm jízd před koncem je pro Garyho Paffetta asi moc velká).
Stupně vítězů uzavíral Edoardo Mortara, který byl potřetí v řadě na bedně, na což znovu zadělal skvělou kvalifikací. V ní v úvodním duelu vyřadil Jakea Dennise, který se třetím nejlepším časem této fáze kvalifikace stejně skončil mezi poraženými. Ale o tom duely jsou. Jezdecky Dennis i koneckonců Buemi (startoval dokonce před stále vedoucím mužem tabulky Stoffelem Vandoornem) zase ukázali, že i s vozy týmů, které se trápí, se dá alespoň v časech na jedno kolo bojovat s těmi nejlepšími. Pokud jde o efektivitu závodní, tam už do hry vstupuje tolik faktorů, které leckdy nejde ani spočítat. Když se totiž třeba řekne horko, musí se dodat jaké. Vlhký indonéský pařák příště vystřídá suché horko pod Atlasem, Marrákeš se po roce vrací do kalendáře.