Vodíková auta jsou sice vnímána jako jedno z možných řešení problémů s klimatem, jejich prodeje ale dosahují jen velmi nízkých čísel. To se obratem projevuje na slabých investicích do čerpacích stanic a následně do pokračující malé atraktivity tohoto způsobu dopravy.
“Vodíková auta nepřibudou a jejich ceny neklesnou, pokud nebude k dispozici potřebná infrastruktura,” Henrik Hololei z oddělení dopravy a mobility Evropské komise . V této oblasti má podle něj Evropa co dohánět – na konci roku 2018 bylo na kontinentu jen 172 vodíkových čerpacích stanic, nejrozvinutějším trhem bylo Německo s 69 stanicemi. Za ním následuje Francie s 23 stanicemi a Velká Británie s 20 stanicemi. To samozřejmě není zdaleka dost na to, aby řidiči mohli tato auta používat bez obav z toho, že nebudou mít kde doplnit palivo.
Samotná vodíková auta ani elektromobily ovzduší neznečišťují, nicméně výroba jejich paliva „může být neekologická“. U elektromobilů závisí na tom, zda je elektrická energie vyrobena například z větrné elektrárny či z elektrárny uhelné. A podobné je to u vodíku. Většinou je totiž vyráběn ze zemního plynu a během procesu se uvolňuje oxid uhličitý. Čistší postup používá elektrolýzu, a pokud je k ní potřebná elektřina vyráběna z větrných elektráren, může být celý proces bezemisní.
Hlavní výhodou vodíkových vozů před elektromobily by měla být rychlost dotankování. U elektromobilu trvá dobití baterií na 80 % asi 30 minut. I proto by evropské automobilky „měly mít ve svém honu za elektromobilitou širší perspektivu“ a nezatracovat vodíkový pohon.